Fotografování porodů

Od narození mých dcer uběhlo už mnoho vody. Čas pomalinku zakrývá vzpomínky, jaké to vlastně bylo. Vím, že to byly ty nejkrásnější chvíle v mém životě, ale detaily časem mizí. Po 13ti a 11ti letech od jejich chvíle jsem úplně zapomněla na tu intenzitu a sílu. A popravdě mnoho jsem toho i vytěsnila. Již si vybavuji jen ty slastné okamžiky, kdy mi konečně miminko přivezli na pokoj a mohla jsem ho držet v náručí a pár vtipných momentů z celého pobytu v porodnici. Třeba ten, když manželovi spadl foťák zrovna když miminko přicházelo na svět nebo jak jsem neuměla poprvé miminko vůbec umýt a přebalit. Vlastně ze svých dvou porodů mám asi jen 3 fotky z mobilu a jednu z toho, jak si druhorozenou dcerku odnášíme domů.

Za tu dobu se toho v porodnicích mnoho změnilo a zlepšilo. Ani jsem si to tenkrát neuměla představit - neměla jsem informace, ponětí o tom, jaké by to mohlo být, jak by to mohlo probíhat a jaký to má vliv na miminko a na maminku a vlastně na celý další život. Za těch 13 let od mého prvního porodu toho vím pochopitelně mnohem víc. Má práce s čerstvými maminkami, fyzioterapeuty, se zdravotníky, čím dále tím častěji s porodními asistentkami a také s lékaři mi otevírá oči a ukazuje mi mnoho důležitého vědění. Kéž bych to znala už tenkrát. Spoustu věcí bych udělala jinak. Hlavně porody bych měla zcela odlišné. Jsem ráda, že jsem ty chvíle prožila s děťátky bez komplikací a obklopená ochotným personálem v opavské porodnici. Avšak nyní s odstupem času vím, jak ještě moc jiné a krásnější to mohlo být. Já to už nezměním, ale přeji si, aby nastávající maminky věděly více a byly na svůj porod a příchod děťátka lépe připravené, než jsem tenkráte byla já.

Tenkráte jsem na těhotenství, porod i příchod děťátka byla dobře připravená fyzicky. Byla jsem klidná, důvěřovala jsem lékařům a to se nezměnilo. Co se změnilo je můj duševní a citlivý přistup k samotnému porodu, k životu a k síle ženy. Dnes bych si ten důležitý den řídila podle sebe a podle děťátka, ne podle končící směny zdravotníků a tabulkové indikace k vyvolání porodu. Já měla oba porody vyvolané a zpětně to cítím jako mou velkou chybu. Nebyl důvod ke spěchu. Nebyl důvod k medikacím v průběhu porodu, které vše urychlovaly, nebyl důvod, abych celý půl den ležela upoutaná na lůžku. Dnes už to vím. A moc si přeji, aby to věděly i nastávající maminky.

Před těmi 10-15ti lety běžná maminka čerpala informace nejspíše od svého gynekologa nebo z internetu. Já patřila k těm, co věřily lékařům, věřila jsem si, že to zvládnu, že mi příroda pomůže (to jsem tenkrát myslela na ten fyzický výkon :-) Já jim také věřila a věřím stále, to se nezměnilo. Jen se změnil můj přístup a úhel pohledu. Myslím, že tenkrát se jen menšina maminek v mém okolí zaobírala porodem nějak hlouběji. Prostě se to neřešilo. Moje máma v 70kách měla z porodnice naprosto otřesné zkušenosti, tak ani neměla, co by mi předala. Ta prej viděla mýho bráchu poprvé nahatého a ne jen v peřince při kojení až po dvou týdnech, když ho donesla domů :-(

Dnes je to už jiné, mnohem lepší. Dbá se na první kontakt s mimikem v prvních chvílích hned po porodu. Hledá se co nejpřirozenější cesta, jak maminku celým porodem vést. Tatínci jsou vítáni. Samozřejmostí je bonding i několik hodin po porodu. Hudba, tlumené světlo, aromaterapie, napářka, teplé koupele nebo dotepání pupečníků - to za mne nebylo téměř myslitelné. Vlastně já to třeba vůbec nevěděla. A to už vůbec nemluvím o porodu doma!

Od narození svých dcer uplynula tak dlouhá doba , že za mnou už dospívající děvčátka chodívají s dotazy jak se narodily, kde a jaké to bylo. A já si vlastně pamatuji tak málo a přála bych si tyhle vzpomínky mít hmatatelnější a snad i hezčí. To je také důvod, proč už před 6ti lety jsem se snažila najít cestu, jak některou maminku přesvědčit, že uchování takové vzpomínky má obrovskou sílu. Několikrát jsem se s některou maminkou domluvila, ale vesmír tomu nechtěl až loni. Tedy skoro - to se miminko rozhodlo si tak pospíšit na svět, že to maminka nestihla do porodnice a já k nim domů přispěchala, když byl chlapeček asi 5 minut na světě. Pobyla jsem tam ještě chvilku a zaznamenala několik překrásných okamžiků. Říkaji mu Ben

No a nyní se mi mé velké přáni splnilo hned 2x za 1 týden!!!!

Nejdříve to byl porod doma mé dobré kamarádky. Jela jsem téměř 100 km a stihla jsem to tak tak. Krásná Lilianka přišla na svět asi půl hodiny po mém příjezdu. Bylo to emotivní, silné, dojemné a krásné. Téma domácích porodů je velmi diskutované a velmi citlivé. Já sama respektuji rozhodnutí rodičky. Nemám, co bych k tomu napsala více.... snad jen, že ta síla a emoce z intenzivního prožitku ze mne ještě nevyprchaly a že děkuji všem, že jsem toho mohla být svědkem.

Druhý porod byl v Krnovské porodnici.

Před krátkou dobou jsem se seznámila s porodní asistentkou Aničko Fančovičovu Velmi rychle vznikla spolupráce a Anička mne přizvala k focení porodu s odvážnou a krásnou maminkou Maruškou, jež byla její klientkou. V sobotu v 5:15 se ozval telefonát, že nastal čas a hodina H se blíží. Vyrazila jsem do Krnovské porodnice. Tam jsem se stala svědkem překrásného narození malé Emy 15 minut před polednem. Jsem nadšená z toho, jak krásný porod může být v porodnici. Až do teď jsem si to neuměla představit! Až nyní jsem pochopila, o kolik jsem své dcery ochudila! Děkuji paní doktorce, personálu na gynekologicko - porodnickém oddělení a samozřejmě mamince i tatínkovi malé Emičky.

Moc bych si přála, aby bylo co nejvíce krásných porodů. Aby maminky věděly jaké možnosti jsou, aby porodní asistentky byly všechny tak úžasné a oddané své práci a mohly maminky těhotenstvím a porody provádět, jako ty, co jsem potkala. Přeji si aby porodnice a lékaři chtěli a měli možnost co nejvíce být přístupní k přirozeným porodům. A také si přeji, abych ještě někdy mohla být tichým svědkem a citlivě zachytit toto svým objektivem.

S úctou ...

k životu a

a respektem k porodu

Renáta